Ze života..

Přesun

11. dubna 2017 v 15:25 | Lucie
Jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Blog jsem založila nový na jiné stránce s tím, že začnu úplně od začátku. Odsud si pouze zkopíruji některé své oblíbené články a ještě uvidím, jestli blog nechám nebo ne (podle množství spamu v mém mailu). Každopádně nová adresa mého blogu je:


A doufám, že se tam s některými z vás potkám.

Možný přesun

8. dubna 2017 v 21:57 | Lucie
Zdravím.
Přidávám jen rychlý článek. Začínám vážně uvažovat o přesunutí blogu. Moc lidí sem už stejně nechodí a i když je to jako moje dítě, tak bych dost možná ráda začala od znovu. Ale to není ten úplně nejhlavnější důvod. Nejhlavnějším důvodem proč jsem se rozhodla blog přesuntou je neústálý spam, ze kterého mi začíná hrabat. Nějaká boží stránka, která vyrábí dámské viagry si usmyslela mi otravovat život tím, že své roboty nastavila na to, aby neustále přidávaly komentáře pod některé vybrané články. Vy je tam nevidíte, ale například pod článkem: Titul článku, nesmí být prázdný, jich je určitě už přes 30, ale jsou zablokované. Hlavně mi to pořád spamuje e-mailovou schránku. Navíc se aktivita onoho robota zvyšuje úměrně s mojí aktivitou, takže od té doby, co jsem letos napsala první článek, vzrostl spam o 150%. Což mě fakt těší! Nemluvě o tom, že to ovlivnuje i statistiky, takže já se možná raduji z toho, že tady bylo 26 lidí, ale 25 návštěv z toho byli roboti. Takže je klidně možné, že tenhle článek ani nikdo nečte. Ale pokud jo, tak to nejspíše jsou robti a těm já vzkazuji: ROBOTI, JÁ TADY KONČÍM!

Kterak jsme sbírali maliny ve Skotsku - part I.

5. dubna 2017 v 13:17 | Lucie
Asi ani nevím, jak začít. Nenapadají mne žádná vhodná slova, jak bych uvedla tento článek, který bude shrnovat zatím asi největší dobrodružství a zážitek mého života. Jak jsem již řekla v minulém článku, tak jsem celé prázdniny strávila ve Skotsku na farmě, kde jsem sbírala maliny. Jelikož je to téma, které se opravdu nedá obsáhnout v jednom článku, tak se můžete těšit na článků hned několik, které se pokusím nějak logicky rozdělit. V tomto prvním bych tedy ráda řekla, jak jsem se k tomu všemu vlastně dostala, co všechno bylo potřeba pro to, abych se na farmu vůbec dostala a pak také to, jak jsem se tam fyzicky dostala (čímž mám na mysli dopravu). Ze začátku, když jsme se vrátili ze Skotska, tak mne přímo rozčilovalo každému pořád dokola vykládat jaké to tam bylo, co jsme tam dělali, ale teď když už se mě na to nikdo neptá, tak mi to tak nějak chybí a nejraději bych o tom mluvila pořád. Ale už to nebudu oddalovat a vrhneme se na to.


Comeback

28. března 2017 v 13:29 | Lucie
Sama nevěřím tomu, že se to opravdu děje, a já zase píšu na blog.

Možná, že jsem si to sama až tak moc nikdy neuvědomovala, ale blog byl mou velkou součástí. Je v něm uložena velká spousta mé minulosti a představa, že bych o tento blog měla přijít mne trochu děsí. Možná jsem se zde zveřejnila poměrně velké množství věcí, za které se teď tak trochu stydím a dost možná ten blog dost pročistím, a některé články si schovám do šuplíku, kde si je jednou za čas budu moct přečíst a budu moct zavzpomínat na to, jak bylo, ale to je všechno zatím ve hvězdách.

Popravdě jsem teď poslední rok opravdu neměla moc času a asi ani náladu psát na blog. Pořád se tak něco dělo, a nebo se naopak nedělo vůbec nic, což mě demotivovalo k tomu, cokoliv dělat. Nejprve to byla maturita, ze které jsem si opravdu myslela, že mi hrábne a bohužel se to spojilo s několika zdravotními komplikacemi, které jsem si ustavičným stresem přivodila. Ale hlavní je, že je to za mnou. Za čtyři to bohužel není a k mé nevůli došlo na slova ředitele. Živě si pamatuji jak jsme šli chodbou, myslím si, že to byly zrovna nějaké písemné maturity, a potkali jsme ředitele, který nám řekl:
"Dnes tam jdete s tím, že chcete hlavně projít a je vám jedno jestli to budou čtyřky, ale zítra vás bude štvát i ta jedna dvojka."
Bohužel měl pravdu. Zkazila jsem biologii.. teda nechci tady na někoho házet špínu, ale docela bych i řekla, že mi to zkazil náš třídní (zkoušející), který nás mimochodem na biologii vůbec neučil a v sympatii nás zrovna také neměl. Mohla bych zabíhat do podrobností, ale o tom dost možná až někdy jindy, protože toto má být spíše krátký informativní článek, jak to teda s blogem vlastně bude.

K psaní mne donutilo se vrátit hned několik věcí. Za prvé si u toho vždy krásně vyčistím hlavu. Za druhé je psaní mým koníčkem a momentálně jich moc nemám, takže se ráda vrátím k nějakému, u kterého vím, že mě bavil. Za třetí mě inspirovala blogerka Gabriela P., protože se mi strašně líbí, jak píše a ráda si její články čtu. A za čtvrté mi včera bylo řečeno, že až moc mluvím, takže se to pokusím redukovat tímto způsobem - že své "kecy" prostě hodím na blog.

To by pro začátek asi mohlo být tak nějak všechno, co jsem chtěla říct. Bohužel moje zdrcadlovka je momentálně na opravě (už asi dva měsíce a skoro začínám pochybovat o tom, jestli ji vůbec opraví) takže fotky, které zde budu přidávat budou převážně z telefonu. Chystám pro vás aktuálně dva články. První nejspíše rozdělím do několika oddílů, protože se bude jednat o poměrně vydatné čtení a to je Brigáda ve Skotsku, aneb jak jsme jeli sbírat maliny, a v tom druhém bych se chtěla věnovat tomu, jak se starat o problematickou pleť, co mi pomohlo na akné a na černé tečky, což si myslím, že by spousta lidí mohla ocenit. Další články jsou zatím dost možná schované někde v koutě mé mysli. Co mě teď ještě napadá že bych sem mohla hodit opět nějaké Favourites a pak také nějaký článek, který by se nějak dotýkal Vejšky, života v Brně, nějaké DIY nebo nápady na dekorace pokojů a vlastně mě toho najednou napadá nějak moc, ale tak to už raději necháme na příště.


Surprise.. I'm still alive!

16. března 2016 v 21:50 | Lucie
Neuvěřitelné, že už je to skoro půl roku od posledního článku. Asi bych měla říct, že se za poslední dobu odehrála spousta věcí, ale ona neodehrála. Utekla spousta času, ale většina z něj byla vyplněná úplně stejným zasraným obsahem. Školou. Teď si říkám, že můj strach z nadcházejícího roku byl naprosto oprávněný. Nesnáším čtvrťák. Co víc k tomu říct. Nejhorší rok na gymplu. Všichni nám vždycky říkali, nebojte se bude hůř, a já i přesto, že jsem pesimista, jsem optimisticky věřila tomu, že si z nás dělají srandu. No bohužel nedělali.

study, quote, and school image

School "lover"

30. října 2015 v 23:05 | Lucie
Upřímně nemám nejmenší ponětí co se tu teď budu snažit vyplodit. Vlastně je tu jedno téma, o kterém jsem asi chtěla psát už před nějakou dobou. Ale k tomu se asi dostanu až v další části článku. Předně bych se totiž asi měla omluvit za svou neaktivitu. Možná jste si mohli všimnout, že píšu až o podzimních prázdninách a to z jediného prostého důvodu.. protože jindy prostě nemám čas. Jak všichni říkali, že maturitní ročník bude pohoda. Ne nemyslím si. Mám pocit, že se z toho zblázním. Bála jsem se toho od konce třeťáku a teď je to tady.. ale má to i své světlé stránky. Spolu s přibývajícím učivem je mi to všechno tak nějak víc u prdele. Jen škoda, že naši to tak taky neberou.

Trochu mě mrzí to, že já prostě musím mít dobré známky i kdybych nechtěla. Když poslouchám ostatní spolužáky.. jejich rodiče jsou jen: Hlavně, když prolezeš. Přece se nebudeš učit dlouhé hodiny až do rána. A moje rodiče jsou: Co děláš proto aby jsi složila maturitu? Co děláš pro to aby jsi měla dobré známky? Když dostanu za pět, hned je to špatně.. u ostatních (tedy některých) to rodiče prostě neřeší. Zajímá je to, aby byli spokojeni v osobním životě.. a vědí, že nejde o to, čeho člověk dosáhne ve škole, ale jde o to, čeho dosáhne v životě. Nebudu tady tvrdit, že to spolu nesouvisí, ale neznamená to, že nutně musím mít samé jedničky a nad učením trávit celé dny. Prostě jediné čeho tím naši dosahují je, že tu školu nenávidím den ode dne víc a víc a dokonce se mi zdají noční můry o že do ní musím jít. Prostě je toho nějak moc a přepadá mě pocit, že mě nic nebaví a čím blíže jsem maturitě a tomu všemu, tak tím víc nemám nejmenší ponětí, co chci vlastně dělat. U všeho mám pocit, že by mě to bavilo tak týden.. možná měsíc a pak už ne. A to už jsem měla skoro vybráno.

school, fuck, and text image

Život není fér..

19. srpna 2015 v 19:54 | Lucie
Někdy stačí vteřina k tomu, aby se váš život otočil o 360 stupňů. V jedné chvíli řešíte takové blbosti jako, jestli vám ladí kabát s botama a v další chvíli se vám rozpadá život pod rukama. Všechno co se před tím zdálo být vaším největším problémem a starostí je najednou nic.. všechno je jinak a vy nevíte jak dál, protože takhle jste si to přece kurva nenaplánovali.. Jste obklopeni lidmi a nikdo netuší. Nikdo neví, čím si procházíte. Všichni si klidně pitomě řeší kolik lidí jim lajklo fotku na Facebooku, a nebo jestli to, co včera napsal ten hezký kluk, znamená to a nebo to. Jak může vůbec někdo řešit takové kraviny, když vy tak trpíte?

Na rovinu chci říct, že se nejedná o mě (musím hoodně zaklepat). Je to asi tak obecný článek, ke kterému mne přivedla událost, která způsobila to, že je mi dnes už od oběda zle. Jednomu z mých známých zemřel sourozenec. Dost mladý sourozenec. Byl to devatenáctiletý kluk. A já se jako vždy ptám, proč sakra? Nesnáším to.. vážně. Není to fér. Znám jeho bratra a několikrát jsem mluvila i s jeho maminkou.. všichni jsou tak hodní a milí. A já tomu prostě nerozumím? Proč se tohle děje lidem, co si to vůbec nezaslouží, a nechci říkat že si to snad někdo zaslouží, ale.. Někdy osud prostě nechápu (mimochodem na něj věřím).. jeho cesty, které se různě klikatí a my nikdy nevíme, kam se vydají. A někdy je to možná i dobře..

Všechno a nic..

15. srpna 2015 v 23:15 | Lucie
Někdy opravdu nesnáším fakt, že jsem holka. Je tady spousta důvodů, kterými bych se právě teď mohla sáhodlouze zabývat, ale asi přejdu k tomu, který mne dnes donutil napsat tento článek. Článek se snažím sesmolit už dlouhou dobu. Mám na mysli článek jako článek. Ne povídání o tom, co se mi který měsíc líbilo nebo další články, které nemají až tak moc myšlenku, ale nějak jsem nebyla schopna najít téma. Ráda bych mluvila o tom, jak moc nás holky ovlivňují hormony.. někdy se mi prostě jen tak stane, že chci brečet a nevím proč. Rozbrečí mě cokoliv.. například film, ve kterém běží pes a běží ke druhému psovi.. no nerozpláče vás to už jen když o tom čtete? No fajn.. ale já prostě brečím. A nejhorší je fakt, že:
1. Nesnáším když nevím, proč vlastně brečím
2. Nesnáším když brečím
3. Když brečím, tak brečím protože brečím
4. Když brečím tak nemůžu přestat
5. Pláč vlastně nesnáším
6. Právě mi došlo že bod pět je to samé, co bod dva

Livin' Easy | via Tumblr

Kinda of "throwback".

19. července 2015 v 21:50 | Lucie
Už je tomu docela dlouho od posledního článku a to jen a jen proto, že už v podstatě uběhly tři týdny prázdnin a já stále ještě neměla čas na to se zastavit a napsat sem něco. Mám v plánu June Favourites, což už je skoro s křížkem po funuse, jelikož se červenec pomalu, ale jistě blíží ke konci, ale jelikož tam tentokrát mám opravdu hodně věcí (protože jsem se v červnu rozhodla zlikvidovat každou korunu, která se mi dostala do ruky), tak bych vás o to docela nerada připravila. Byla bych ráda, kdyby tento článek byl o něco hlubokomyslnější než jen prosté shrnutí toho, co se momentálně děje a tak, ale nejsem si úplně jistá, zda na to mám za prvé čas a za druhé zda mám vůbec vhodné téma.

Začala bych tím, že jsem teď byla na deset dní na dovolené v Chorvatsku a kdybych se tam ihned mohla vrátit, tak se tam třeba i nastěhuji a i to neúnosné vedro bych byla ochotna snášet. Ale zpět k tématu. V Chorvatsku je spousta času na přemýšlení. Obzvlášť ráda jsem byla za to, že jsem se jednoho rána opravdu dokopala vstát už v pět hodin (což, jak jsem později zjistila, bylo zbytečně brzy) a šla jsem se na pláž podívat na východ slunce. Myslím, že jsem se v životě necítila klidněji. Jen já, východ slunce, který mne nabíjel optimismem a moře, které se poklidně vlnilo a dodávalo mi jakýsi vnitřní klid a jistotu. A já jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, že i když se často bojím jít někam sama, tak to pak vždy stojí za to, protože mne to dokáže neuvěřitelně nabít energií, kterou potom rozdávám lidem na okolo. Dokáže mne to nabít optimismem a to já jakožto pesimista čas od času potřebuji. Dokážu se ohlédnout zpět a zhodnotit boty, které jsem ve svém životě udělala a to, co jsem udělala naopak dobře. Dokážu si uvědomit, jak fajn se cítím. Obzvlášť když si vzpomenu na loňské prázdniny, na jejichž konec jsem se těšila víc, než jak se těší malé dítě na dárky pod vánočním stromem. Vnímám také to, že jsem nechala jít lidi, kteří evidentně nestáli o to, být mými přáteli a akorát mne připravovali o energii a o pocit štěstí, které jsem po té dlouhé době cítila. Sice to nebyl ten spalující pocit štěstí, který bych si přála zažít, ale štěstí a spokojenost to byla. Po tak dlouhé době. A teď vím, že si toho musím vážit a nesmím nikdy nikoho nechat, aby mne o to připravoval. A už vůbec ne, aby to byl přitel. I když bych ho tak v tomto případě už asi nazývat neměla.

Prázdniny.

26. června 2015 v 17:17 | Lucie
Je to zvláštní pocit. Zase tu jsou prázdniny. Ani nevím jak se cítím. Myslím si, že oproti předchozím rokům, kdy jsem měla pocit, že mě už jen fakt, že strávím dva měsíce bez něj rval na maličké kousíčky, je to celkem příjemná změna. Tehdy jsem vždy věděla, jak moc mizerně se cítím a věděla jsem i jak dlouho se ještě mizerně cítit budu. Dva měsíce. V posledním případě se mi to ale poněkud protáhlo a zhoršilo až po oněch dvou měsících. A tak je, hádám, příjemná změna nevědět, jak se vlastně cítím.

Plánu mám dost. To rozhodně. Příští týden odjíždím na dovolenou a už se na to docela těším. Bude to poprvé co budu vlastně u moře. Dobrá.. u moře jsem byla už v Anglii, ale jelikož jsme byli v Londýně a jeho okolí, tak se to moře pořád jako opravové moře počítat nedalo. A tak se těším a jsem zvědavá, zda ta voda bude opravdu tak průzračně modrá, jak vypadá na obrázcích.

beach | Tumblr
 
 

Reklama