Tvořím..

Každý den..

20. března 2015 v 21:43 | Lucie
Bez tebe mám v srdci prázdno,
už je tomu velmi dávno,
cos mne navždy opustil,
život můj tak upustil,
upustil na chladnou zem,
z níž již není cesty ven.

Každý den se budím v strachu,
že vyvstaneš z vrstvy prachu,
co sedá na tě a tvé tělo,
co v mé mysli kdys se skrylo,
že to z čeho venku jsem,
znovu spatří temnou zem.

Ačkoliv už Ty jsi za mnou,
když Tě vidím tváře blednou,
srdce tep se zrychluje,
v kolenech zlom panuje,
a co skrývám uvnitř srdce,
křičet touží moje plíce,
touží už tak dlouhou dobu,
nepřekonají však mdlobu.

Mdlobu, která jímá mne,
kdykoliv, když ty jsi zde,
láska srdce zaplaví,
vzpomínky se vybaví,
moje touha vrátit čas,
objeví se znovu zas.

Každý den se budím s tím,
navždy budeš jak můj stín,
jako kámen co jde dolů,
do dávných a zašlých bolů,
jako jizva na mé duši,
pro kterou mé srdce buší,
smysl mého života,
srdce mého potopa,
člověk, který dal mi směr,
člověk, který byl mým snem.

Teď je všechno vzpomínka,
na srdci mém prasklinka,
co zde bude navěky,
v koutu mojí paměti.

A až jednou stará budu,
neporučím svému pudu,
slza moje spadne dolů,
na kameny našich hrobů,
když ne teď tak možná pak,
nalezneme stejný vlak.

DIY gifts

23. prosince 2014 v 22:04 | Lucie
Vím, že už jdu asi trochu s křížkem po funuse, ale vzhledem k mému časovému vytížení v posledním měsíci, jsem ráda, že jsem se k tomu vůbec dostala. Popravdě.. dárky, které tady uvidíte (alespoň poslední dva), jsem na poslední chvíli dodělávala včera, kdy jsem měla jeden den volna. Ráno jsem polétala po doktorech s podezdřením na zánět žil a odpoledne jsem se alespoň trochu snažila nepanikařit a dodělat všechny dárky. A s radostí můžu oznámit, že mám všechno. Ve skutečnosti jsem toho měla nachystaného mnohem více.. vlastně by to možná vydalo i na pořádný článek. Jenže celé odpoledne opět strávím ve mnou "milovaném" Albertu. Kecám.. mám ho ráda. V den výplaty. A mám ráda své spolupracovníky.. ale po včerejší rychlé návštěvě, kdy jsem nabila pocitu, že všichni lidé (a že jich tam sakra bylo) nakupují na konec světa, tak se opravdu bojím toho, co mě tam dnes čeká. No uvidíme co den přinese. Každopádně tady jsou DIY gifts, které možná stihnete i na poslední chvíli, pokud se budete hodně snažit :) Přeji šťastné a veselé Vánoce, bohatého Ježíška a před novým rokem se snad ještě ozvu.
P.S. Pokud by jste chtěli vidět fotky z mého vánočního prosince, tak se koukněte na můj druhý blog www.pinkcamera.blog.cz. (Někdy kolem deváté hodiny večer by se zde fotky měly objevit).
P.S.2. Bohužel jsem článek nestihla publikovat ještě před odjezdem.. ale třeba alespoň pro inspiraci příští rok. Popřípadě se tyto dárky dají použít kdykoliv a při jakékoliv příležitosti.

Vánoční sen..

24. listopadu 2013 v 17:41 | Lucie
Připadala jsem si jako prázdná schránka od které se očekává, že si bude hrát na něco, co není. Že bude dělat, že se nic nestalo. Ale ono se stalo. A stalo se toho hodně. Jediné věci, které v mém beznadějném životě dávali smysl se rozpadly v prach, který odnesl vítr. Vlastně pořád nevím, proč se to stalo. Ani nevím na čí straně je vina. Možná jsem ho prostě nikdy v žiovtě neměla potkat...

Všechno to začalo, když jsem ho tenkrát potkala v té kavárně. Krásně to tam vonělo takovou nádhernou vánoční atmosférou, a to i přestože to bylo někdy v září, kterou nejsem schopna popsat. Je to prostě taková specifická vůně. Celou dobu jsem ho nenápadně po očku pozorovala a on mě taky. Když jsem měla odejít, téměř mi to rvalo srdce. Nedokázala jsem si představit, že už ho nepotkám. Nevím, proč. Prostě mi nějak zapadl do srdce, jako by tam byl už dávno a teď se ukázal v celé své kráse. Pomalu jsem odcházela a snažila se to všechno vydýchat. Strašně se mi chtělo brečet. Jednak z toho, že musím odejít a navíc i z toho, že vlastně nevím, proč bych měla brečet kvůli někomu koho jsem dnes viděla poprvé a zřejmě i naposled ve svém životě. Snažila jsem se zapomenout, ale viděla jsem ho najednou všude. Každý člověk mi ho připomínal. Snažila jsem se z toho dostat protože to bylo svým způsobem velice paranoidní. Zamilovat se do někoho v jehož přítomnosti jsem byla ani ne 20 minut a ještě jsem s ním neprohodila ani slovo. Ale z neznámého důvodu mi přišlo, jako bych ho už odněkud znala, ale byla jsem si jistá tím, že nikdy dříve jsem ho nepotkala.

*** | via Tumblr

Hubený svět..

18. listopadu 2013 v 18:04 | Lucie
Když ráno otevírám oči do ušmudlaného dne, vůbec se mi nechce vstávat z vyhřáté postele. Nemám se na co těšit. Celý den mě nic nečeká a tak vlastně shledávám naprosto nepodstatné vůbec vstát. Po chvilkovém uvažování nad tím, jak nic vlastně vůbec nemá cenu, konečně vstanu z postele a důkladně si prohlédnu svůj obraz v zrcadle. Žaludek se mi nepříjemně ozve, ale ignoruji ho. Jsem tlustá. Nemůžu jíst.

Vydám se už téměř rutinně do ložnice, kde urychleně vytahuji váhu z pod postele, abych se mohla zvážit. Jako to dělám každý den. Včera jsem si dala k večeři pomeranč a pokud se to projeví na mé postavě, tak to bude naprostá katastrofa. Znamenalo by to, že dneska nemůžu jíst vůbec nic. A to se mi nechce. Už si ani nepamatuji na den, kdy jsem se podívala na jídlo a neudělalo se mi špatně z představy, jak potom budu tlustá. Váha mi ukazuje 44 kg. Na 159 cm docela dost, řekla bych. Vysnila jsem si, že zhubnu na 42 kg.

Body

Hvězda..

3. listopadu 2012 v 15:29 | Lucie
Jsi mojí hvězdou na vzdáleném nebi
přestat teď zpívat nechce se mi,
celým mým tělem otřása zima,
zatímco ubohou píseň si zpívám.
Musím říct ty krásná slova,
bude- li potřeba řeknu je znovu,
budu je šeptat do černé tmy,
zatímco ubíhat budou mé dny.
Vyšlu ti polibek, za ním se skrývá,
láska moc veliká, tak jak to ve filmech bývá.

Jsi mojí květinou, písní i houštinou,
jsi zkrátka můj celičký svět,
popsat Tě nemohu ani stovkou vět.
Jsi moje tajemství, sen i strach
Jsi veliký vítr, co lehce mne rozpráší v prach.

Jen ty můžeš srdce mé zlomit
a smutek v mém životě nastolit.
Pro tebe, miláčku udělám všechno
i něco, co nohy by mi pořádně smeklo
a život můj zvleklo.

Vzdám se všeho, co bude potřeba
i toho, co je má ochranná skořepa.
Vzdám se všech přátel, školy i rodiny
jen ať život posune ty prastaré hodiny.

Chci ti být blíž, cítit tvůj tep
teď už to víš, tak to splň hned.

550318_488652764491036_1085922823_n_large

Tajemství.

22. června 2012 v 12:34 | Lůůůca
Jdu temnou chodbou. Z vrchu mi kape voda za šusťákovou bundu. Při každé další kapce se zatřesu zimou. Smrdí to tady ztuchlinou a myslím si, že se tady hodně dlouho neuklízelo a bůh ví jestli by to ještě šlo. Školní sklep mě děsil vždycky, ale jít do něj bylo mnohem horší než jsem si myslela. Prožít si všechny ty stradšidelné příběhy naživo. Vždycky když jsem si je četla, tak jsem si říkala, co bych dělala a měla jsem plnou pusu řečí, ale teď jsem se v té situaci ocitla a co mám dělat. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Šíleně se leknu, když okolo mě něco rychle proběhne. Zděšeně na to místo posvítím baterko. Naštěstí to je jen černá kočka, která se otírá o zeď a naštvaně sičí. Pomalu jdu dál, i když se tak strašně bojím. Vlastně ani nevím, kam jdu. Strašlivě se bojím, ale vrátit se nemůžu. Zavřeli mě ve sklepě a myslí si jaká je to sranda. To je to, já ani nevím, jak jsem se tady vzala. Nic si nepamatuju. Vím kdo jsem a znám svou rodinu, přátele a dokonce vím, že jsem ve sklepě u nás ve škole, ale jak jsem se tady vzala si nepamatuji. Jdu dál, občas klopýtnu. Dojdu na konec dlouhé spletě chodeb. Jsou tam takové staré červotočem prolezlé dveře, které vypadají, že se při dotek rozpadnou na drobné piliny. Pomalu k nim dojdu a se srdcem až v krku na ně sáhnu. Vím, že kdyby to byl horor a já se na něj dívala, tak bych řvala ať tam nechodí, ale musím jít dál. Cestou zpět se stejně ven nedostanu, musím jít dál a doufat, že najdu cestu která vede z nejstrašnější části naší školy.
Pomalu sáhnu na rezavou kliku a pomalu otevřu dveře. Musím za ně pořádně zabat a s hlasitým vrzáním se pomalu otevírají. Při své ,,cestě" dřou o zem a mírně mě ten zvuk děsí, protože mám pocit, že se ozývá někde za mnou.
3_large

Chybíš mi..

21. května 2012 v 19:42 | Lůůůca
Chybíš mi, a to moc
kvůli tobě prodím celou noc.
Sním o tobě celý den
Jsi jak krásný sen.
Tak nádherný a jemný
zatím jsi však jen stín temný.

Díru v hrudi mám,
okolí už nevnímám.
Dávno už jen přežívám,
bez tebe to nedávám.

Jen dvě smutná slova,
v hlavě mi to hlodá,
chci aby jsi to věděl,
ve snu jsi vedle mně ležel.
Chytl jsi mě za ruku,
a i při velkém hluku,
to bylo jako bychom byli sami,
na nic si nehráli.

Není to jen sen,
blíží se ten soudný den,
ty jsi prostě ten, kterého chci
zkrátka dobře,
Chybíš mi!

Věřím, že s tebou budu
nezažiju nudu,
začnu znovu žít,
už nebudu muset jen snít.
Vím to a věřím tomu,
že ti jsi ten komu
své srdce dám
vím, že ty si s ním nebudeš hrát.

Vím, že k tobě patřím
jen já tvé pravé já spatřím
věřím tomu, věřím tobě
a taky tomu
že jsme souzeni sami sobě.

Tumblr_ly2jxdppx71r2ht84o1_500_large

Když se zavře zem..

13. května 2012 v 12:06 | Lůůůca
Rozklepaně jsem položil telefon. Moje ruce se klepali stejně, jako se vždycyk klepou mýmu pradědovi. Mírně mě to vyděsilo. Jak je to možný, že volaný číslo neexistuje. Nedá se ten pocit ani popsat. Bylo to jako by jste dostaly číslo na Brada Pitta a potom jste ho ztratily. Nebo jako by vám nějaký kluk řekl že vás miluje a poté šel a a před vašima očima políbil jinou. Prostě jsem se cítil podvedený, zklamaný a prostě..Nevěděl jsem, co mám dělat dál. Nemohl jsem to prostě nechat a jít a najít si jinou holku, když jsem věděl, že stejnou už nikdy nenajdu. Cítil jsem tak nějak vnitřně, že k ní patřím. No a co mám dělat? Nemůžu to nechat a jít dál, ale zároveň nevím jak ji mám najít, když po tomhle světe běhá několik miliard holek. Dobrá..zuužuje se to na Českou Republiku a potom na naše město. A v něm je taky několik tisíců holek. Je sice výjmečná, ale připomíná mi ji každá druhá. Jedna má stejný vlasy, druhá má stejnej úsměv a další má stejný hlas, ale ani jedna z nich není ONA.
První věc, co jsem musel udělat bylo, že jsem to číslo vytočil ještě několikrát a potom jsem sebral bundu a vyrazil zpátky na poštu. Třeba tam na něco přijdu.
Pošta už zela prázdnotou. Ženská co seděla za přepážkou něco nervně cvakala do počítače a nechutně při tom žvýkala. Ostýchavě jsem zaklepal na okýnko.
,,Do- dobrý den! Já jsem se chtěl zepta.."
,,Co je?" odsekla naštvaně
,,Chtěl jsem se zeptat.." začal jsem znovu a sanžil se nevnímat divný pohled té pošťačky
,,Jestli nevíte jak se jmenuje ta dívka, co tady byla?"
,,Cože? Jaká dívka? Milej zlatej, víš kolik holek semka za den chodí?" odpovídala mi velice nepříjemným hlasem
,,No..ne! Ale umím si to představit.. " odpověděl jsem zostuzeně..
,, A kdy tady ta tvoje Jůlie jako měla být?" zeptala se pobaveně
,,No včera, někdy kolem třetí.." oznámil jsem stále se sklopeným pohledem. Nedokázal jsem se té pošťačce podívat do jejích studeně šedých očí. Sjel jsem ji jen pohledem a zjistil jsem, že jí může být tak přes padesát. Evidentně nějaká životem znuděná ženská, které záleží jen na její trvalé, která mě mírně děsila, a na jídle. Její první největší lásce jejího života. Určitě má manžela, ale typuji, že soužití bude asi na úrovni Škopkových ze Slunce seno. Takže možná, že ve své době byl její manžel numero uno, v pořadí věcí, které miluje, ale podle její postavy a hlasu usuzuji, že teď už asi obsazuje zadní příčky.
,,Kolem třetí!" zakřičela a začala se smát
,,Slyšíš to Helčo! Von hledá nějakou holku, která tady byla kolem třetí!" zakřičela na ženu, jí velice podobnou a začaly se obě smát. Možná to jsou sestry. Paty a Selma ze Simpsonových! Zasmál jsem se při té myšlence.
,,Jo hochu! To jsem bezradná, pokud jsi tady včera byl, tak jsi určitě moc dobře zaregistroval, že tady byl nával. A i kdyby to! Já nemám právo ti to říct." řekla přesně stejným hlasem jako Růžičková v Slunce, senu, což mě děsilo a rozesmávalo.
,,Dobře! Tak díky a naschle!" řekl jsem a byl jsem nade vše vděčný, že můžu opustit dusný prostor pošty.
,,Naschle" řekla a začala procházet balíček dopisů, který držela v ruce a evidentně něco hledala..
,,Kolem třetí!" řekla ještě jednou sama pro sebe a začala se znovu smát. Pak už jsem se jen otočil a vyšel ven před poštu, kde jsem si sedl na schody.
Znovu jsem si začal zklamaně prohlížet zápěstí, když v tom mou pozornost upoutala jedna malá čárka, kterou jsem předtím přehlídl. Na mém zapěstí se rázem objevilo její číslo. A z šestky se stala osmička a já nadějně rychle vytáhl mobil a vyťukal její číslo. Zvuk, který jsem uslyšel mě totálně nakopl.
Telefon vyzváněl!
Tumblr_m0kzzf9h7k1qdrfiwo1_500_large

Bílá černá..

6. března 2012 v 12:00 | Lůůůca
,,Já jsem Daniela" řekla příjemným hlasem a potřásla mi rukou. Stále jsem fascinovaně zíral na její přenádherný úsměv a třásl jí rukou. Zasmála se a otočila se dozadu, protože jsem asi vypadal jak debil. Udiveně jsem na ni zíral a už půl minuty jí třásl rukou. Rychle jsem ji pustil a usmál se.
,,Jo promiň" omluvil jsem se aniž bych věděl za co..
,,Za co?" zeptala se se smíchem, který zněl spíš jako by jste zvonili zvonečkem. Pokaždé když se zasmála, tak se mi roztřáslo štěstím břicho asi jako když slyšíte zvoneček na Vánoce, když se s ním zvoní na znamení, že u vás už byl ,,Ježíšek".
,, Já ani nevím.." odpověděl jsem po pravdě a ona se znovu zasmála a podívala se na mě pohledem, který mi jasně říkal- pozveš mě někam nebo tady budeme jen talchat o ničem? Možná si to i myslela.. Její oči byli křišťálově modré a musel jsem se od nich odtrhnout jinak bych se v nich asi utopil.
,,No..nechtěla by jsi někam zajít? Třeba potom, co si vyřídíš ty přihlášky!" řekl jsem a ukázal směrem k přihláškam, které stále mnula v ruce..Zakrabatilo se jí čelo, ale nepřestala se usmívat..
,,Jak víš, že to jsou přihlášky?" zeptala se..
,,Taky jsem je byl poslat.."
,,Aha!" kývla znalecky
,,A co teda? Šla by jsi někam?" naléhal jsem. Ona se jen otočila dozadu na svoji mámu, která nás pozorovala vražedným pohledem, ale jakmile se otočila tak se usmála a kývla jemně hlavou.
,,Promiň víš. Slíbila jsem něco mámě a tak nemůžu..." řekla a její hlas najednou jako by ztratil veškerý chrapot a zněl velice jemně. Ustaraně sklopila zrak a úsměv jí zmizel. Vypadala celkem zklamaně, že nemůže jít..To mi dodalo na sebevědomí..
,,Aha! A dala by jsi mi číslo?" zeptal jsem se a přikrčil jsem se, abych jí mohl pohlédnout do očí
,,máš tužku?" zašeptala a nepochopil jsem, proč tak najednou..Kývl jsem a vytáhl jsem si z kapsy tužku..Koukla se nejistě na mámu a usmála se na ni ta se taky jen pousmála a otočila se dopředu. Poté co se otočila, tak Daniela rychle chytla mojí ruku a rychlostí blesku mi na ni napsala svoje číslo.
,,řekla jsem ne!" řekla nahlas a všichni se na nás otočili. Zase jsem zrudl. Její matka se usmívala a ona se na ni taky usmála. Absoultně jsem nechápal ty změny v hlase, v chování..Otočila se na podpatku s vážným výrazem. Když odcházela ještě se otočila a zamávala mi, tak že to nemohl nikdo vidět a ústy zašeptala..
,,všechno ti vysvětlím!"
Stál jsem tam jako totální blbec s rukou napřaženou dopředu a zíral jsem na její drobné písmo, které se k ní vůbec nehodilo. Koukl jsem se ještě jednou směrem k ní ale ani se neotočila a dál se o něčem bavila se svojí mámou. Sebral jsem se a odešel a celou noc jsem probděl nad tím, co se dnes stalo na poště..Prostě jsem to nemohl pochopit..


Další den jsem byl totálně mimo. Přemýšlel jsem nad tím. Nemohl jsem se dopátrat odpovědi. Byl bych jí zavolal, jenže kdybych jí zavolal hned ten den, tak bych jí asi připadala jako úplný zoufalec. Celý den jsem hypnotizoval hodiny v naději, že se posune čas a najednou bude pět odpoledne. Kluci mi asi něco říkali, ale já je nevnímal. Taky měli nějaký kecy o tom, že jsem se asi zabouchl jak malá holka, nebo něco takovýho a dělali u toho různé zvukové efekty a grimasy.
V pět jsem pro změnu hypnotizoval mobil. Chtěl jsem počkat do čtvrt na šest, protože kdybych jí zavolal přesně v pět, tak by si myslela, že jsem zoufalec, který nemá co na práci a má všechno rozvržený do časovýho harmonogramu.
Nakonec jsem to nevydržel a sedm minut po páté jsem nervně vyťukával číslo, které jsem si hned po příchodu z pošty napsal na papír a připíchl na nástěnku.
Nervózně jsem si přiložil sluchátko k uchu a poslouchal zvuk vytáčení. Když se ale ozval hlasový automat, zastavilo se mi srdce a chvíli jsem měl pocit, že mám asi infarkt..

,,Volané číslo neexistuje.."

Pokračování opět příště- rozhodla jsem se to zahájit jako příběh na pokračování..;)

Malá víla..

3. března 2012 v 13:33 | Lůůůca
Nemohl jsem věřit vlastním očím. Stál jsem v místnosti plné lidí a v ruce svíral dvě obálky v nichž byli uložené přihlášky a k nim přiložené různé další diplomy, které by mi údajně mohly pomoct. O tom jsem velice pochyboval. V ruce jsem mnul obálky. Skoro jsem se bál, abych do nich nevydřel díru. Rozhlížel jsem se po místnosti a od tohoto výletu jsem si nic nesliboval. Sice jsem se řádně upravil, kdybych náhodou potkal nějakou hezkou holku, ale čekal jsem, že ji potkám spíš na ulici, jak na poště.
Jakmile vešla dovnitř, jako by se místností rozlilo teplo a všechno bylo najednou tak krásné. Nikdy jsem nevěřil v lásku na první pohled, ale tenhle pocit..byl tak silný a nedalo se mu prostě odolat.
Vešla se sklopeným zrakem, takže jsem nemohl ani odhadnout barvu jejích očí. Stejně bych ji nezachytil, protože stála víc než 10 metrů ode mě. Pocit, že je ve stejné místnosti mě naplňoval, takovým zvláštně krásným pocitem. Jen ta představa že dýchá stejný vzduch mi zvedla náladu.
Z černého batůžku vytáhla také dvě obálky. Pousmál jsem se nad tím. Její malé, kostnaté ručičky mnuly ty obálky přesně jako já. Líbila se mi čím dál tím víc. Fronta se sunula a já s ní, ale ani tak jsem z ní nespouštěl oči. Koukala se na nějakou paní, kterou bych typl, tak na její matku. Něco jí povídala a já fascinovaně pozoroval, jak se její plné rty, které z jejího obličeje vyčnívali jako by byli jediné černé na bílém podkladu, rychle pohybují. Její pleť byla velice bledá. Skoro bílá. Člověk by si skoro řekl, že je nemocná nebo že jí není dobře, ale přesně tahle pleť k ní seděla. Na bílé pleti krásně vynikly její dokonale vytvarované plné rty, vyplněné tmavě růžovým odstínem. Tečkou na jejím nádherném obličeji byli teple hnědé vlasy, které orámovávaly její obličej, jako ten nejkrásnější obraz.
Na sobě měla zelený kabát, který ještě víc podtrhl barvu jejích vlasů a tmavě zelené kahloty. Byla vcelku malá a to že měla boty na podpatku jí na výšce taky moc nedodalo.
,,Suňte se!" zařval postarší pán za mnou a já si uvědomil, že bych se mohl posunout. Posunul jsem se a nevěnoval tomu protivnému dědkovi za mnou žádnou pozornost. Stále jsem sledoval, jak se přehrabuje ve svém batůžku a tváří se jako by něco zapoměla. Snad nic nezapoměla. To by znamenalo, že odejde a já tady zůstanu ,,sám"?! Najednou mě zachvátil panický strach, sevřelo se mi hrdlo a v břiše jsem měl divný pocit.
,,Haló pane!!" zařvala žena, která byla za přepážkou do mikrofonu, když jsem jí nevěnoval pozornost ani po třetím oslovení, které jsem nějak přeslechl. Celá místnost se otřásla a já zrudl jako rak, když zvedla svůj udivený pohled. Jakmile zjistila, že na ni zírám, tak se pousmála a na její bledé tváři se objevili dva červené ostrůvky. Sklopila stydlivě pohled a já jsem přistoupil k okýnku a vyřídil svoji žádost. Když jsem odcházel bylo mi to skoro líto. Předtím jsem doufal, že budu co nejdřív hotov a teď jsem doufal, že budu ve frontě stát ještě hodiny. Šel jsem pomalu a vůbec se mi nechtělo opustit prostor pošty. Jak ji znovu najdu? Nachci jít od ní!
Říkal jsem si zatímco jsem se loudavým krokem šinul ke dveřím.
,,Hej! Ty!" zavolal za mnou mírné chraplavý a přesto roztomilý dívčí hlas. Otočil jsem se stále zklamán a jakmile jsem spatřil, že na mě volá ona dívka, tak jsem se pousmál.
,,Spadla ti peněženka!" řekla rozpačitě a přistoupila ke mě s mojí černou peněženkou v malé ruce. Usmívala se a podávala mi ji. Usmál jsem se a vzal jsem si ji z její křehké ruky.
,,Dí- Díky" vykoktal jsem a byl jsem sám překvapen tím, že koktám. Já jsem nikdy nekoktal. To bylo poprvé..
Pomalu už se otáčela, ale rychle jsem jí chytl za ruku.
,,Já jsem David" řekl jsem rychle. Vrátila se do původní pozice a usmála se. Měla krásný úsměv a její mírně křivé zuby mu dodávali na šmrncu, originalitě a upřímnosti.
,,Já jsem..."


Pokud budete chtít, pokračování příště..(pište do komentů)
 
 

Reklama