There's no other way...

21. listopadu 2014 v 22:55 | Lucie |  Ze života..
Lidé si většinou neuvědomují to co mají. Uvědomí si to teprve potom, co o to přijdou. Problém byl v tom, že já jsem si moc dobře uvědomovala co mám, a vážila jsem si každé vteřiny, která měla cenu, protože jsem ji strávila s ním. A o to více si teď uvědomuji, že tomu už tak více není. Že už jsem na všechno sama. Že v mých dnech není žádný svělý bod. Je to jen temno, které mne požírá a pohlcuje už dlouhých pět měsíců. Ptám se Boha proč? Proč mi Tě zatraceně vůbec strkal do cesty, když neměl v plánu Tě na ní nechat. A nenávidím ho za to. Nenávidím ho z celého srdce. Pokud mi vůbec nějaké zbylo. A nenávidím Tebe. Kvůli Tobě je to tak jak je. Přijdu si jak tělo ve kterém sídlí pomalu umírající duše. Jako by po mě někdo chtěl, abych žila bez srdce. A ano vím, že to nemá cenu, ale v tom případě mi řekni jak. Jak Tě mám přestat milovat? Jak se mám zbavit toho co k Tobě cítím? Toho pocitu, že Ty jsi ten člověk, kterého budu navždy milovat a se kterým bych měla strávit svůj život? Jak sakra? Jak? Mám jít dál a zavřít Tě prostě do krabice vzpomínek, jako jsem to udělala u Pavla? Ale ouha. Ono to do prdele nejde!

Nesnáším gympl. Nenávidím ho z celého svého srdce, protože do mého žviota přinesl jen to špatné. Kromě naprostého snížení seběvědomí, které jsem nikdy neměla a navození pocitu, že jsem naprostý idiot mě taky nechal se zamilovat. Já kráve jsem se sama nechala. Zakazovala jsem si to celého tří čtvrtě roku. Měla jsem to vydržet ještě rok a čtvrt a bylo by po problému. A já kráva naivní jsem se nechala do Tebe zamilovat. Jak jsem si napsala při cestě z Anglie: "Měla jsem si srdce vyrvat z těla dříve, než mohlo udělat něco tak nezodpovědného a hloupého". Nikdy se to nemělo stát. Ale stalo se. A já se ptám proč? Proč jsem se do Tebe měla zamilovat, když mi to přineslo akorát utrpení, deprese a zbavilo mne to smyslu života?

Why?



Ze začátku jsi byl vykoupení. Vykoupení ze světa smutku a špatné nálady. Vždy jsi projasnil můj den tím svým smyslem pro humor, který mi tak chybí. Smyslem pro humor, který nikdo jiný nemá. A vždy když se něco pokazilo, nebo mi něco nešlo, držela mne nad vodou alespoň naděje, že spatřím Tvůj úsměv. V tom momentě jsem na všechno zapomněla a byla jsem víc než v pohodě. Ale teď? Myslela jsem si, že se už nikdy nebudu cítit hůř. Víc prázdná. Ale myslet znamená hovno vědět. Už tady není nic a nikdo, kdo by mě podržel. Jsem na všechno úplně sama. A tento druh samoty nenávidím.

Hlavní problém je v tom, že jsi se stal mojí součástí. Mojí druhou půlkou, která utváří to kdo jsem. A já se mám takto ráda. Ale když tu nejsi, tak nedokáži být tím, kým jsem bývala. Jako by jsi moje nejoblíbenější já, které jsem měla opravdu ráda, sbalil s sebou, když jsi, ač možná neochotně, opustil můj život. Ale myslím si, že kdyby jsi nechtěl odejít, tak tu jsi. Ale tak to bohužel není. Na místo toho, i když máš možnost mě vídat, a umožnit mi tak, abych já vídala Tebe, tak jsi se, a tedy i mě, o tuto možnost úplně připravil. Vymazal si mě ze svého života. Ale to já udělat nedokážu. Nemám tlačítko Delete, které by Tě smazalo i se všemi vzpomínkami, které na Tebe mám. A že to jsou ty nejkrásnější vzpomínky, které vůbec mám. Jsou to jediné, co mě ještě drží v chodu. A bojím se, že děláš chybu. Že jednoho dne ti to dojde, ale už s tím nic neuděláš.

Mimo jiné, nenávidím i své dlouhé vlasy. Přinesly mi jen samé špatné věci. Pocity beznaděje, prázdnoty a neexistujícího východiska. Nedovedu si představit život bez Tebe a upřímně nevím na co čekám. Co vlastně čekám? Že za mnou přijdeš a řekneš mi, že mě miluješ? Asi bych se měla probudit. Nejhorší ale je, že čekání je v současné době nejspíše to jediné, co dokáži udělat. A ostříhám si vlasy (Pozn. Psáno před ostříháním - už se stalo). Třeba s tím ustřihnu všechno to špatně. A třeba ani to nepomůže.

Víš z čeho mám největší strach? Že i když počkám a ono to přejde, a já už Tě třeba nebudu milovat "na povrchu", tak Tě budu stále milovat hluboko uvnitř srdce. A já vím, že budu. Že i když potkám někoho, kodo budu milovat, jak jen budu moct, tak i tak, kdyby jsi za mnou kdykoliv přišel, tak bych nedokázala potlačit to co k Tobě cítím jako tenkrát, a šla bych za Tebou. A kdyby ne, tak by to minimálně bylo to, co bych si z celého srdce přála. Bojím se, že nebude dne, kdy na Tebe nepomyslím. Že nebude noci, kdy nebudu usínat s Tvou tváří před očima. Že nebude chvíle, kdy bych nepomyslela na to, jak by to asi bylo, kdybych měla tenkrát odvahu a všechno Ti to řekla. Kdyby se stalo něco jinak a my bychom byli spolu. Bojím se, že nebude večer, kdy se za Tebe nebudu modlit. Bojím se, že život není jako americký film, a že lidé, co k sobě patří, neskončí vždy spolu. Protože vím, že to tak je. Že spousta lidí má nešťastný život s nenaplněnou životní láskou a já se bojím, že jsem další z nich. Bojím se, že už nikdy neuslyším Tvůj hlas, neuvidím Tě se usmívat, nebudu se cítit tak, jak se cítím jedině když jsem s Tebou. Že už mě nikdy nebudeš propalovat očima a mluvit na mě. Že už nikdy nezažiju Tvůj smysl pro humor a neucítím Tvou omamnou vůni. Že už se mě nikdy nedotkneš. Mám strach, že už si budu nadosmrti připadat prázdná a sama. A nejvíce se bojím toho, že nikdy nezapomenu způsob, jak Tě milovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ang Ang | Web | 22. listopadu 2014 v 13:29 | Reagovat

Patos.
Že to skončilo špatně neznamená, že to přineslo jen špatný věci. Víš, co to přineslo? Naději. Protože sis myslela, že jsi na tom fakt blbě, a asi jsi byla, a pak to najednou bylo lepší. Protože lidi vždycky přijdou a odejdou a i kdybyste spolu byli, jeden z vás by postupem času beztak umřel a ten druhej byl sám. A tyhle věci klidně můžou zabrat roky, může to bejt spousta slz a probrečenejch nocí, může to bejt válka a boj sama se sebou, ale sakra netvrď mi, že jsi si jistá, že ho nepřestaneš milovat.

2 Lucie Lucie | 23. listopadu 2014 v 11:36 | Reagovat

[1]: Ano byla jsem na tom hodně blbě.. a ten pocit potom zmizí. Ale pokaždé když ho znovu uvidím, tak se to všechno vrátí zpět. A pokud vím, tak to co jsi napsala hrozí v úplně každém vztahu. Že jeden z nich umře.
Občas  v životě potkáme lidi, které milujeme až do konce života. Můžeme být s jinými, můžeme je milovat a můžeme být šťastní.. ale kdykoliv toho člověka znovu uvidíme, tak se to všechno vrátí.. a uvědomíš si jak moc ho miluješ.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama