Anglie, day 3

17. srpna 2013 v 13:12 | Lucie |  Ze života..
Když v šest ráno začal neuvěřitelně nepříjemným zvukem vyzvánět telefon jedné z mých spolubydlících, tak jsem si přála umřít. V břiše jako bych měla uzel, který někdo utahuje. Už jsem se moc těšila až někam pojedeme, ale tak strašně moc se mi nechtělo vstávat, že jsem se divila, že jsem vůbec otevřela oči. Cestou do Anglie jsem naspala 3 hodiny a další den jsem šla spát až v 11. A vstávám v šest? What the ....?! Ke všemu mi bylo dost těžko po té téměř půlnoční večeři, která byla sice dost dobrá, ale taky dost sytá na to, že jsem zvyklá jíst nanejvýš před osmou (a to je mi pak taky blbě). Každopádně, ve čtvrt na sedm jsem se tedy vyhrabala z postele a všechny jsme se dobelhaly na snídani. Vrzající schody mi naháněly trochu hrůzu už jen pro to, že zábradlí, které u nich bylo by se dalo urvat jedním chytrým pohybem.

K snídani jsme dostali džbán s mlékem a k tomu malou krabičku cerálií Nestlé. Já jsem si vybrala Nesquick a nebo Cheerios. Nejsem si tím úplně jistá. Každopádně vím, že jsem si krabičku schovala a teď leží pod mojí postelí. Po snídani jsme se rychle oblékly, namalovaly se a vyčistily si zuby. Do batohu jsem naházela vše potřebné. Počasí se dost kabonilo, tak jsem si vzala dlouhé kalhoty. Chyba! Ale to až později. Rychle jsme seběhli dolů ze schodů a ve čtvrt už jsme stepovaly v malé, asi metr široké předsíňce a čekaly jsme na krásného Samuela, který přijel až těsně před půl (což už jsme měly být na místě). Po cestě jsme stihly základní konverzaci jako, jak jsme se vyspaly a kam dneska jedeme atd...atd.. Když jsme před třičtvrtě dorazily na místo, kde už všichni byly (že zrovna já musím být všude vždycky poslední?!), tak jsme se rozloučily s krásným Samuelem a urychleně jsme nasedly do autobusu. Začalo takové to vyměňování názorů a zážitků apod. Byla tam i skupina, která se měla stěhovat, protože z odpadu teklo cosi žlutého, všude byly pavouci, smrad a špinavé nádobí. Dost o tom napovědělo už jen to, jakým autem pro ně přijela. Pokud si pamatujete, jak jsem popisovala malé autíčko ze kterého po cestě vypadávaly kufry.



Jakmile jsme se rozjeli, tak jsem začala potřebovat na záchod, ale díky své výborné schopnosti zadržovat VELICE dlouho tuto potřebu jsem to celé ty dvě hodiny vydržela až na místo, kde záchody byly ihned po ruce. Což byl taky docela zážitek. Nemyslím přímo záchod. No co záchod. Mám namysli spíš ty spešl umyvadélka. Normálně jste si strčili ruce do obrovského kovového pisoáru a ono vám to pustilo vodu. Jakmile jste ruce trochu povytáhli, tak vám to na ně doslova kydlo mýdlo, a po chvíli se znovu spustila voda. A jako velké finále, začal foukat větrák. Zní to velice chytře, kdyby jste v tom nemuseli šermovat rukama, aby vám to konečně dalo to pitomý mýdlo a konečně pustilo vodu! A když už jste se dočkali mýdla, tak jste ho měli kompletně všude. No dobře, tak ne všude. Ale především na místech, kde jste si to úplně nepředstavovali. No ale dost o záchodech!

Když jsme se konečně všichni sešli venku, tak jsme se vydali jakýmsi úzkým průchodem kolem rybáře, který zrovna muškařil v malé a čisté říčce, která tam tekla, směrem ke katedrále. Prošli jsme přes nějaké parkoviště a nějakou spletí ulic a najednou jsme stáli tam. Vůbec nevím, jak jsme se tam dostali (což se potom i projevilo), ale pamatuji si ten zvláštní obchod, který měl v okně anglickou vlajku, která byla udělaná z jakýchsi barevných, lesknoucích se papírků. Kýč jak bič! Ale zaujme. Taky si pamatuji, toho pána, který tam seděl u jakési kašny (nebo tak něčeho), hrál na kytaru a zpíval nějakou strašně známou písničku, kterou už jsem zapomněla. Ale dala jsem mu tam euro (nechtělo se mi plýtvat librami). Taky si moc dobře pamatuji, ten okamžik, když jsme tak všichni postávali v hloučku a poslouchali jsme výše zmiňovaného muže a jeho krásný hlas, když jsme najednou spatřili našeho pana průvodce, jak začal vykládat úplně cizím lidem. Asi po třech větách to zaregistroval,prohlásil "Jé to není moje skupina", a vrátil se k nám. Škoda, že jsem to zaregistrovala asi jen já a náš angličtinář (budeme mu říkat pan K. Je to kratší). Ale i tak jsme se tomu od srdce zasmáli.
(Kýčovitý obchod s vlajkou)
Po krátkém úvodu proběhly takové ty trapné formálnosti jako je pořízení fotky s katedrálou, na které stejně nejsme vidět. Je to spíš takové: "A tady je katedrála v Canterbuře. Jé. A tam dole jsme asi i my", jsme se konečně dostali do samotné katedrály, kde nás uvítal slovenský hlídač. Bylo celkem fajn slyšet cizího člověka, který mluví jazykem, kterému sto procentně rozumíte (dobrá tak devadesát procentně). No a poté, co jsme dostali mapky, jsem ještě extra podstoupila lekci s panem průvodcem, který mi vysvětlil, jak se dostanu ven z katedrály (stejně jsme pak ven šly vchodem). Začaly jsme prohlídku překrásné katedrály. Koukaly jsme na lomené oblouky, zdobené stropy a neuvěřitelné lustry. Po chvíli jsme došly do nějaké místnosti, kde byl vchod do kobky, kde byl někdo pochován. Už si nepamatuji, kdo to byl (paměť jako slon, co?). Jenže my jsme se rozhodly pro druhé dveře. Že to byla chyba nám došlo těsně po tom, co se dveře s duněním zabouchly a my jsme stály venku. Po marné snaze dostat se zpět dovnitř vlastním úsilím, jsme byly nuceny zaklepat klepadlem na masivní dveře a asi po minutě bušení nám tedy někdo otevřel. A myslíte si, že jsme se poučily? Čtěte dál..

(Katedrála v Canterbuře)

Po návštěvě kobky, kde jsme obě zanechaly ručně napsané modlitby (což se mi moc líbilo) jsme se vydaly na prohlídku zbytku katedrály. Přečetly jsme si kousek Bible a musí se nechat, že tomu bylo výborně rozumět. Poté, co jsme přišly na to, že jsme v katedrále zřejmě poslední (ale nebyly jsme), jsme se vydaly ven za ostatním a pustily jsme se do svých svačin. Na neštěstí jsem ten den měla tuňákový sendvič s kukuřicí z konzervy. Hmmm. Nejím tuňáka a kukuřici taky ne. Takže mi Verča velkoryse přenechala svůj sendvič s jakousi dobrou pomazánkou a šunkovým salámem (doteď si tu chuť umím přesně vybavit). Po malém občerstvení jsme se vydali na projížďku na loďkách, ale ihned poté, co jsme došli na místo a já jsem se na to docela začala těšit, tak se stalo to, co jsem nečekala, a to sice, že loďky už byly obsazené na celý den dopředu. Tedy změna plánu. Projít dolu na město, dát nám správný směr zpět k autobusu (u mě marná snaha) a rozchod.

(Vnitřek katedrály)

Nejprve jsme si pomalu procházely město. Zapadly jsme do jednoho menšího krámku, protože Verča přišla na to, že jí strašně sluší brýle alá Wayfer, a tak si jedny musela koupit. Následně jsme se snažily (marně) najít cestu z náměstí. Z neznámého důvodu jsem si myslela, že jsme přišli vrchem. Chyba. To nám došlo jakmile jsme dospěli k hornímu konci náměstí, na kterém jsme nikdy nebyly. No. Jenže potom mi něco padlo do oka. Koukám na ten obchod a čtu: "Poland?! To je, ale divný, pojmenovat obchod Polsko", a já jakožto slep(blb)ec jsem nakonec přišla na to, že ten můj Poland je vlastně Poundland, tzn. anglické vše-za-třicetdevět, jen o pár korun levnější a o desítky metrů čtverečních větší. Musím říct- naprosto geniální obchod. Pokud někdy pojedete do Anglie, tak tam určitě zajděte. Seženete tam dárky za 30,- Kč. Sestře jsem tam koupila dvě čelenky, kamarádce a mamce šátek a potom myslím ještě něco. Mají tam úplně všechno. Přes bižuterii, drogerii a jídlo až po filmy a knížky. A všechno za 1 libru! Můžete se klidně podívat na jejich oficiální stránky, kde mají snad všechny produkty, co mají i v obchodech (měla jsem si tam koupit penál!).

No. Pokračujme v našem pátrání po správném východu z náměstí. Než jsme se propracovaly k tomu správnému (který bych bez Verči stejně nepoznala), tak jsme vlezly asi do tří úplně jiných ulic. Konečně jsme došly ke katedrále a také tomu kýčovitému obchodu. Vydaly jsme se cestou, kterou jsme přišly (to jsme ještě poznala). Jenže potom měla přijít odbočka. A ona nepřišla. Šli jsme dál. A asi po kilometru, na Onion street, jsme se rozhodly vytáhnout mapu, kterou nám (díkybohu) daly na druhé schůzce, kde se to všechno domlouvalo. Já jsem samozřejmě nevěděla vůbec nic. Vlezly jsme na nějaký soukromý pozemek a nějaký strážný, co tam seděl v budce na nás začal cosi halekat.
"Sorry", zeptala jsem se ho slušně.
"Blah, Blah, blah, blah, blah" řekl cosi, o čemž nemám nejmenší páru, co to mělo být. Vůbec jsem mu nerozuměla. Měl ten správný britský přízvuk. Začala jsem tedy mlet svou.
"We are lost" dostala jsem ze sebe, i přes odpor mého mozku, který se mi rozhodně snažil vnutit, že anglicky prostě neumím.
"And where do you want to go?" zeptal se tak nějak. Smysl byl stejný.
"Bus parking" vykoktala jsem ze sebe, jednu jedinou informaci, kterou jsem věděla. Jak se to parkoviště jmenovalo, jsem opravdu nevěděla. Takže nám tak nějak řekl cestu. Řekl nám: "Go straight on and you will see it", nebo tak nějak. Tak jsme šli straight on, jenže byl zde jeden háček. Panáček nám neřekl, že máme zabočit. Takže po několika dalších metrech, co jsme byli lost v Canterbuře, jsem vytáhla mobil a zavolala jsem Helče. Ta už dávno stála u autobusu a řekla nám, jak se to tam jmenuje. Couch Park. To si budu pamatovat asi nadosmrti! Takže nás Verča podle mapy navedla až na jakési menší parkoviště, kde jsem poznala ten průlez, kterým jsme lezli (konečně něco). Takže jsme došly na místo, kde jsme s sebou flákly na lavičku. Už se mi zase motala hlava a nevěděla jsem jestli se mi to zdá nebo ne. Měla jsem hlad a žízeň. Nakonec jsme se dobelhaly k autobusu a vydali se na další zastávku. Shepherd Neame Brewery.

(Kamenný obchůdek, u kterého jsme stály)

Venku se začalo zatahovat, ale nepršelo. Rychle jsme vylezli z autobusu a vydali jsme se směrem k pivovaru. Já (inteligent) jsem si nechala foťák v autobuse a tak jsem fotila na Klárčin foťák, který je totally amazing. Na prohlídku pivovaru jsme museli čekat. Také jsme dostali rozchod, ale to nám tak nějak moc nedocházelo. Došlo nám to až potom, co jsme samy stály před malým obchůdkem s pivem a okolo nás nebyl nikdo jiný. Vydali jsme se tedy hledat adaptér. Vlezly jsme do obchodu, kde jsme se tomu prodavači snažili vysvětlit, co vlastně chceme. Když to konečně pochopil, tak se zajímal o to odkud jsme. Když jsme řekly, že z České republiky, tak začal křičet: "Czech Republic" a běžel přes celý obchod až za pult, kde si to hned zapsal do nějakého sešitu.

Když jsme konečně došly k pivovaru, tak jsme stejně musely čekat. Ihned po zahájení prohlídky, která začala v hospodě jsme si neměly s Verčou kam sednout a musely jsme si donést židle z promítací místnosti. Po asi minutovém úvodu jsme si je musely zanést zpátky, ale tak to je jedno. Prohlídka byla velice zajímavá. Vzduch byl nasycen vůní piva až se z toho motala hlava a paní průvodkyně si mě zjevně vybrala, jako "pojistku". Tím chci říct, že se na mě vždycky po dokončení výkladu podívala a snažila se pohledem zjistit jestli jsem jí rozuměla.Což já jí rozuměla, ale jen proto, že jsem v pivovaru byla už několikrát. Pak zde byl také problém, že pořád dokola opakovala ta samá slova a já nevěděla, co znamenají. Myslím, že to byla pšenice, slad, nebo tak něco a možná i chmel. Každopádně se na mě vždycky usmála, já na ni taky a všichni ostatní se smáli tomu, jak se tvářím, protože jsem si připadala jak debil. Jednou se mě dokonce zeptala jestli jí rozumíme, ale ani nevím, co jsem jí na to řekla.

Poté jsme se s autobusem dostali až na jakési zvláštní místo. Stál tam divný, polorozpadlý, dřevěný dům. Ale ten nebyl naším cílem. Šli jsme na druhou stranu a naskytla se nám neuvěřitelná podívaná (já stále vybavená Klárčiným foťákem). Moře bylo zrovna na ústupu a tak nás více méně obklopovala bažina, ale i tak to stálo za to. Na souši byly vraky lodí. Vypadalo to skoro, jako by tam voda ani nikdy nebyla. Bylo to jako pohřebiště lodí, protože jich tam byly mraky. Bylo to kouzelné. Magické bylo už jen to, že cesta přes kterou jsme se dostali na takový menší ostrůvek, se docela často zaplavovala a tedy se nedala přejít. Skoro jako v Ženě v černém.

(Holub pochodující v trávě. Už jsem si skoro připadala jako náš třídní- je ornitolog)
(Vrak lodi)
(Nápis na bráně)

Po asi hodinové procházce, kde jsme se opět stihly ztratit, protože jsme se rozhodly jít jakýmsi křovím, jsme se konečně vydaly utahaní zpět. Na místě na nás čekala tentokrát Florenc (opět přijela mezi posledními). Doma jsme si daly večeři- myslím, že to byly nějaké kuřecí nugetky s horou něčeho zeleného. Bylo to moc dobré. Po horko-ledové sprše jsem opět ulehla do postele, a s myšlenkami na uplynulý a pak také na další den jsem okamžitě usnula.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Em Zet Em Zet | Web | 17. srpna 2013 v 13:33 | Reagovat

Ta katedrála je skutečně překrásná. :-) V Anglii jsem nikdy nebyla a nijak mě neláká, ale užij si to tam. :-) Ta červená budka mi připomněla Doctora Who s jeho úžasnou modrou policejní budkou. :-D To bych čuměla, kdybych ji na ulici potkala. 8-)

2 Em Zet Em Zet | Web | 17. srpna 2013 v 13:34 | Reagovat

"To, že nežiju podle standartů neznamená, že neumím žít." Krásný citát. :-)

3 Lucie Lucie | 17. srpna 2013 v 19:11 | Reagovat

[1]: Já už v Anglii nejsem. Byla jsem tam od 16. června do 21. Takže je to takové ohlédnutí- abych si po čase vzpomněla ;)
Jinak moc děkuji, za pochvalu citátu. Vlastní tvorba ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama