Změť..

17. května 2013 v 20:18 | Lucie |  Ze života..
Toho dne bylo všechno, svým způsobem zvláštní. Ten den měl být ten den D, na který čeká každá holka. Měla jsem mít rande s klukem svých snů.. Ne. Dělám si srandu. To by se mi nestalo. Minimálně u tohodle ne. Vlastně ještě teď pochybuji o tom, že vlatsně ví, že existuji. Ale co. Teď už je mi to úplně jedno. Ten den. Byl to den, kdy mi po roce a 135 dnech došlo, že ho vlastně vůbec nemám ráda. Lépe řečeno, to jak jsem si namlouvala, že ho hrozně miluju, byly jen pocity (a předvším lži), které jsem sama v sobě vyvolávala od začátku školního roku, kdy se všechno změnilo, jen protože jsem jsem se hrozně bála se od něj odmilovat.

Kolikrát jsem už přemýšlela o tom, že to prostě udělám. Už jen ta představa mě nadnášela do oblak. Ale nechtěla jsem. A jak se teď cítím? Jsem neuvěřitelně šťastná. On byl něco, jako balvan, který mě táhl ke dnu. Vážně. Jakmile jsem si nahlas řekla, že je konec, protože k němu vlastně vůbec nic necítím, tak to bylo jako by ze mě spadl obrovský kámen a já se najednou zase mohla postavit na nohy. Konec nekonečným depresím a dumáním o tom jestli k němu tedy patřím nebo ne. A víte co? Ne. Nepatřím k němu. Jistě. Chvíli jsem si to myslela a dokonce jsem to opravdu cítila. Ale to bylo sotva jeden týden a potom? Potom už jsem si to jen namlouvala, protože jsem se zkrátka a dobře nechtěla odmilovat. A na jednu stranu je to vlastně možná dobře. Konečně můžu být sama sebou a nemusím nad každou věcí, kterou udělám stokrát přemýšlet, co by tomu asi tak řekl? Už jsem to jen já!

Large


Jednu věc mu, ale musím nechat. Díky němu jsem zásadně dospěla. Můj život se změnil o 360° a já jsem se konečně postavila na vlastní nohy a seznámila jsem se slovem "zodpovědnost". Našla jsem díky němu svoji nejoblíbenější skupinu, která hraje naprosto úžasnou muziku, kterou poslouchám pořád a pořád dokola.

A za co mu vděčná nejsem? Za ty neuvěřitelný deprese, který jsem kvůli měla. Z toho, že se mu nelíbím. Že má holku nebo se mu líbí jiná. Že je jiný (a on byl, ale to mi došlo až teď). Jo. Jednou se mě moje kamarádka zeptala, jak vlastně vím jaký je, když jsem s ním nikdy nemluvila. Řekla jsem, že to prostě cítím. Jenže zde byly dva pocity. Ten pravý a ten vymyšlený. Udělala jsem si z něj někoho, kdo by pro mě byl naprosto ideální, ale to on není. A to mi došlo až po roce a půl.

A co mě trápí teď. Ve směs pořád on. Za ten rok jsem si nasadila brouka do hlavy a když nemám nad čím přemýšlet, tak mi tam automaticky jede "Samozřejmě, že k němu patříš. Neboj se. Strávíš s ním celý život". Ale to já sakra nechci. Takže to musím odstranit. Navíc ve mě pořád zůstávají zbytky toho, že je přece jen takový, jak jsem si ho vysnila. To je takový ten povrchový pocit. Pak se musím zastavit a zamyslete se nad tím hlouběji, aby mi došlo, že to tak není. Nemluvě asi o miliardě písniček a věcí, které s ním mám spojené. Stovky básniček, které jsem o něm napsala a stovky písniček. Spousty obrázků, které jsem malovala a myslela u toho na něj a mraky článů, ve kterých mluvím jen a jen o něm. Písničky, které hraju na klavír a u kterých jsem si představovala, že je hraju jemu. Myslím na něj, když jdu nakupovat, protože jsem si představovala, jak nakupujeme spolu. Prostě všechny ty představy se mi pořád promítají do skutečného života (ano, jsem ryba a mám neuvěřitelně živou fantazii a pořád hlavu v olbacích), ale teď už je tady nechci, zatímco předtím jsem se za ně modlila.

Potřebuji ho dostat ze své hlavy. Pravda? Od třičtvrtě roku zamilovanosti do něj jsem se zamilovala do někoho jiného, ale nechtěla jsem si to připustit. Shazovala jsem ve svých očích toho člověka a nedokázala jsem prostě připustit, že jsem se do něj zamilovala. Prostě ne. Nemluvě o tom, že zatímco o tom prvním klukovi se mi zdálo celkem asi 10x o něm se mi zdálo za tu dobu, co ho znám (a to není zas tak dlouho) asi 50x a to nepřeháním. Zdálo se mi o něm třeba i týden v kuse. A to není normální. Nemluvě o tom, že jsem na něj myslela od rána do večera zatímco na toho prvního jsem myslela, jen tak sem tam, protože mi bylo blbý, když jsem byla oficiálně zamilovaná do něj, myslet jen na někoho jiného.

Prostě jsem to už nedávala. A ten jeho pohled. Vždycky se tvářil, jako bych mu něco udělala. Ale mě je to jedno. Ať si třeba políbí... A hlavně. Ať už konečně a napořád vypadne z mé hlavy. Takže z lásky, jak trám se v roce 2013 stihla vyklubat tak obrovská nenávist, která lehce přerostla lásku, a tak se stalo to, že bych si přála, abych ho už nikdy v životě neviděla a doufám, že má holku. A je mi to úplně jedno. Pardon. Já už nemám na to, čekat dalších 50 let na to, než se konečně projeví- pokud vůbec. A teď už jen doufám, že to nikdy neudělá.

Teď bych ho stejně až do září neviděla a na to už opravdu nemám.

Takže sbohem, zvláštně krásná kapitolo mého života. Tenhle článek jsem prostě musela napsat už jen proto, abych za tím udělala obrovskou tečku. Takže, pokud máte rádi telenovely, přišli jste si na své (I´m just kidding). Kdykoliv si totiž vzpomenu na tu dobu, kdy jsem do něj byla zamilovaná ze začátku, tak mám krásný hřejivý pocit u srdce a nevím proč. Možná, protože bylo zatraceně krásný léto!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama